Recyklace
Jsem ekologicky uvědomělá osoba. No a jak asi dobře víte, recyklace
je ve světě Ala Gora a Ondřeje Lišky velká věc. Proto zde sdílím svoje starší
články z blogu, na nějž jsem z lenosti zanevřel. Užijte si je dnes a
já slibuji, že najdu svůj zápisník z cest, kde jsou naše Islandské lapálie
popsány v různé kvalitě.
Enjoy!
Island počátek
Měl jsem jet na Island a trpím velkým nadbytkem zápisníků.
Jako správný kapitán jsem se toho rozhodl využít a vedl jsem si celou dobu
Kapitánův deník, jež máte to štěstí právě číst. Naše cestování trvalo čtrnáct
dní (asi) a já po většinu času zapisoval, nebo myslel na to, že bych zapisovat
měl. Zpočátku se jednalo o celé věty, dokonce i odstavce jsem dělal. Ke konci
byly používány už jen poznámky ve stylu "dnes vysoký útes, hodně ptáků,
kdybych spadnul tak mě dole sbíraj ještě příští rok". Vzniklo tak
originální dokumentární dílo, že by jím ani Donutil s Bartoškou nepohrdli.
Pokud jedete tam nahoru, jak my Islanďané říkáme (rozhodně
se to neříká), oceníte postřehy typu co, kde, jak , proč, proč ne a cože. Pokud
"nahoru" nejedete, tak se alespoň můžete smát všem failům a menším
vítězstvím, která nám Island dovolil.
Cesta na Island - Den první (bombu do letadla neber)
Základ pro jakoukoli cestu - den před finálním balením
rozhodně nechodit pít. Pokud mohu doporučit, tak zůstat ležet a rozjímat nad
smrtí Ivetky Bartošové. Jestliže se půjdete vylít jako konve, nejenže se Vám
bude hůř balit, ale i přemýšlet, oblékat, dýchat a vůbec celá existence nebude
stát za nic. V takovém stavu jsem při balení rozhodně nebyl. Bylo to horší.
Přes nepříznivé prostředí uvnitř mého těla jsem si zvládl
zabalit. Zdá se to jako sranda takhle od stolu, nicméně když jsem své kamarádce
ukázal fotku toho, co všechno plánuju zabalit, tak se mi vysmála a následně mi
vymyslela přezdívku Edmund (jakože Hillary). Po střídavém nadávání a modlení k
batohu aby nic neprasklo, jsem zabalil. Batoh by nepřijal ani vychrtlého
syrského uprchlíka.
Další ráno jedem,
pokusil jsem se tedy o spánek spravedlivých, nepřišel. Spal jsem stejně.
Vstávačka na pátou (velmi příznivý čas pro nikoho) a přesun
k bratranci domů, kde čekáme hodinu a půl na náš odvoz do Nürnbergu (čti
nýnbérgu). Nakonec se i přes kolony dostavuje naše blonďatá řidička, která se
rozhodla obětovat celý den cestě na norimberské nádraží a zpět. Ihned je
vytlačena z místa za volantem mým "ne zrovna podle předpisů řídícím"
bratrancem a frčíme. Chvíli za Prahou zjišťujeme, že jsme si nedali předstih
dvě hodiny, ale tři. Tlak na plynový pedál zmírňuje. Cruiser lehce zvolňuje a
přestává hučet jako startující letadlo. Hluk snížen na úroveň českého
hukovlaku.
Přijeli jsme na nádraží. Potřebuju na záchod. Odmítám za něj
ale platit. Zaprvé nemám eura a zadruhé nechci nic platit. Mekáč je jasná
volba. Kupujeme tři cheese (čti číze) a Já se vydávám do hlubin záchodového
království.
STŘIH
Vystupuju z hnusnýho hajzlu (jinak to říct nelze). Všichni
co uctíváte německou čistotu, se konkrétně tomuto sanitárnímu zařízení zdaleka
vyhněte. Zde plešatý čistič Mister Proper nezvítězil a bílé kachličky čisté
nebyly. Jeden hluboký nádech a pokračuji k umyvadlu. Celou dobu mě sleduje
hajzlbába/Cháron. Říkám si, že něco není v pořádku. Po umytí rukou ke mně
přiskočí a rychle mi podá ubrousek.
"Danke." Vyplodím.
Vůbec jsem se nelek samozřejmě.
Při utírání rukou si s hrůzou všímám cinkavého zvuku a
jemných DankeAufvídrzénBiteDankeAufvídrzén. Modlím se, aby to byl zvuk
cinkajících okovů místních vězňů na vycházce. Není a já propadám depresi. Moje
noční můra se naplnila, Cháron vybírá "dobrovolné" příspěvky. Moji
spolumočitelé jsou po vyprázdnění měchýřů v tak povznesené náladě, že
odevzdávají jednoeurovky s klidnou tváří. Já naštěstí zachovávám chladnou hlavu
a používám klasický trik s mobilem. Za čtení imaginární zprávy tak procházím
kolem nešťastného Chárona jemuž unikla duše bez placení.
Nyní, již na nástupišti, čekáme na vlak do Düsseldorfu,
odkud nám letí letadlo do Reykjavíku. Já se potutelně směju a těším se, až
německý vlak přijede se zpožděním. Je 12:57 a mou stále dobrou náladu mi kazí o
minutu později vlak, který skutečně přijel na minutu přesně. Hajzl.
Hned jak se uvelebíme v sedačkách, přichází k nám
průvodčí a začne šprechtit. Nikdy jsem se německy neučil, pokud nepočítám výuku
v mateřské školce. Odtud si pamatuji jenom něco o vránách a šnorchlech, za což
možná může ten rohypnol, co nám sypali do čaje abychom moc neběhali. Nicméně si
v Rakousku objednám klasický pómes mit kečap a angličtina je s němčinou
příbuzná. Tak například poznám, co mi chce říct obsluha, když můj kamarád skáče
opilý na stole a zpívá českou hymnu. Nicméně v tomto případě jsem se nechytal
vůbec. Dzéro, nada, rien. Paní asi pocházela z nějakého předpeklí, kde se
vyžívají v chrochtání a šišlání najednou. Vrazím jí jízdenky před nos a
pozoruji to divadlo. Po důkladném prozkoumání nám vrací jízdenky a přeje
hajl...vídrzén.
Po čtyřech hodinách, kdy jsme v jistých úsecích pádili 275
kilometrovou rychlostí, se dostáváme na letiště a navzdory radám obtloustlého
člověka z informací, se dostáváme ke správnému gateu (gejtu). Na fórech jsme si
načetli, že pokud jedeš s krosnou na Island, musíš ji zabalit do fólie, aby se
ti někde nezasekla na pásu. Jelikož se tato služba dá pořídit za drobný
příplatek na letišti, rozhodli jsme si vzít potravinářskou fólii a zamotat si to
sami. Ano. Samozřejmě, že jsme byli jediní, kdo se s tím... namáhal. Ostatní to
prostě neřešili a ve výsledku ani nic neplatili. Na druhou stranu jsme naší
balící činností pobavili většinu letiště.
Když jsem četl různá outdoorová fóra týkající se Islandu a
cesty tam, nikdo se nezmínil o dost zásadní věci, tak jí tady propálím Já. Do
letadla bombu neber. NEBER. Koho by napadlo, že něco znějící tak mírumilovně
jako plynová bomba se někomu nebude líbit (a obzvlášť v Německu). Upřímně, mně
to došlo, až když mi krosna jela na pásu vstříc novým zážitkům. Při otočce od
letušky směr panika jsem si všiml posměvačné cedulky se zakázanými předměty.
Skutečně tam kromě dynamitu, granátů a střelných zbraní byla i plynová bomba.
Life's not fair.
Nechal jsem ji tedy
jet a potichu jsem svému spolucestovateli oznamoval, že v batohu mám bombu. Asi
třikrát se musel zeptat "Cože?". Často se totiž dívám na americké
seriály, a vím, že na letištích slovo BOMBA moc rádi nemají, proto ono volume
na hranici slyšitelnosti.
Probíhá důkladně vedené rokování na kraji paniky. Nakonec se
rozhodujeme pro hru na mrtvého brouka. Jestli to projde, budu moct říkat, že
jsem na Island propašoval bombu. Pokud to nevyjde, alespoň budu mít zážitek z
letištní cely. Hahahahaha (velmi upřímný smích). Rychle jsme se nechali
odbavit, přičemž si mě samozřejmě vzali stranou na osobní prohlídku. Shodujeme
se, že nejlepším postupem bude se na to všechno vykašlat a jdeme
společně na záchod. Ve chvíli nejvyššího soustředění se začíná celým letištěm
ozývat moje jméno a něco v tom smyslu, že by si se mnou moc ráda promluvila
security, že je to prý security problem a že mám přijít. Hned. Přišla i fáze
šíleného smíchu. Tak tam jdeme všichni tři. Já, bratranec a ten třetí, co se
pořád směje v mojí hlavě.
Příběh se posouvá a já jdu s mírně obtloustlým Němcem dolů
po služebních schodech. Předtím mi vysvětlil, že jdeme na policii. Uff, to se
mi teda ulevilo. Cestou se stará abych nezakopl, nebo nevběhl pod vysokozdvižný
vozík. Sadista! Prošli jsme dveřmi se svítícím nápisem Polizei. Koukám se na
batoh a na tři Němce, kteří mi s omluvným tónem vysvětlují, že plynovou bombu
si do letadla fakt vzít nemůžu. Směju a říkám ofkórs, ofkórs, stjúpid mí.
Vzhledem k tomu, že v blízkosti skutečně nebyla lampa namířená na osamělou
židli, jsem se uklidnil a začal dolovat bombu. Vzhledem k tomu, že můj batoh
byl zabalen, jak byl zabalen, nebyl to zrovna lehký úkol. Vypadly mi všechny
kolíčky, trencle, ponožky, zapalovač a jiné zajímavé předměty. Všichni se
usmívají, když pokládám bombu na vozík. Vše v pořádku a pomáhají mi balit věci
zpátky, a protože to moc nejde, všichni se smějeme.
"Hahahaha, Gas, hahaha, kolíček, gase, gase,
hahahaha...."
Přejí šťastnou cestu a ještě jednou se mi omlouvají. No
přeci jenom jsem blonďák a tady nás mají rádi.
Let proběhl v pořádku, a kromě celého člověka, mě v
Reykjavíku nebolelo nic.
Pak začal den druhý.
Žádné komentáře:
Okomentovat