Islandské dobrodružství ve stanu z Chorvatska (den 2 a 3)

Přilétame a jsme odvezeni na bývalou vojenskou základnu, kde jsme měli objednaný pokoj. Amíci na Islandu totiž postavili komplex, který dával práci většině obyvatel Keflavíku (město s mezinárodním letištěm). Yankeeové odešli a ti, co předtím remtali proti cizím vojákům na Islandu, mají najednou spoustu kámošů bez práce. No alespoň, že v obrovském komplexu jsou nyní hotely a parkoviště nebo třeba myčky aut. Každopádně tam jsme bydleli. Pryč od místopisu zpátky ke mně.

Odchovanec na amerických seriálech jako já samozřejmě ocenil kulaté kliky (jóó) co byli na pokojích. Cesty na záchod jsou hned o něco příjemnější. Na pokoji si vůbec užívám všechno co je zdarma: ručníky (plurál), mýdlo (Že bych se při sprchování třikrát namydlil? Proč ne?), zubní pasta (takový množství pasty se na kartáček nevejde ani v reklamě na Signal) a samozřejmě toaleťák (na co doma stačí centimetry, jsou využívány metry). Spokojeně usínám a trápí mě jen to, že jsem objevil free WiFi až deset minut před spaním.

Ráno je snídaně, na kterou se psychicky připravuji už od večera. Nejsem totiž včerejší a vím, že snídaně je nejdůležitější jídlo dne. Je totiž zadarmo. Na tripu v Bruggách jsme spolu s mými spolucestovatelkami odmítli trochu si za snídani připlatit s tím, že najdeme něco lepšího. Za hodinu jsme se pak vrátili s všechno jim tam vyjedli. Jelikož jsem člověk, co se snaží ze svých chyb poučit, cpu se až k prasknutí hned od příchodu do jídelny. Připadám si jako na soustředění pro závodní jedlíky.

Mé vnitřní Já na mě křičí: "Další vajíčko! Dělej!"

Já hlupák mu odporuji. Říkám si, že tři jsou dost, navíc jsem vypil několik sklenic džusu, dal si pár chlebů a snědl takový objem šunky, že by se vyrovnalo  menšímu seleti. Nemám se za co stydět. Víc jídla by mohlo způsobit pohybové problémy. Vnitřní hlas mi naštvaně hučí v hlavě něco o tom, že budu litovat toho nesnědenýho čtvrtýho vejce. A má pravdu.

Probíhají drobné přesuny se zavazadly i jejich vlastníky a nakonec se dostáváme autobusem do Reykjavíku. Díky volné WiFi píšu kamarádům, z nichž mi někteří nezapomínají připomínat "Že tam na tom Islandu chcípnu!".

V Reykjavíku je vedro. Nechápu co všichni maj s tím pověstným Islandským deštivým počasím. V duchu proklínám všechny předpovědi, diskutéry na fórech a průvodce z Lonely Planet. Zimní ponožky začínají ve dvacetistupňovém vedru plnit svou funkci. To znamená ničit mi život.

Naše první cesta míří do turistického centra. Chceme si totiž koupit mapu. Vzhledem k tomu, že v Evropě Islandské mapy prostě nekoupíte, je to docela logický krok. Nebo jsme si to alespoň mysleli. 

Tady je hrubý přepis konverzace, jež jsem vedl ve stavu největší zpocenosti s blonďatou islanďankou za informačním pultíkem.

"Dobrý den, potřeboval bych mapu Islandu. To je ten ostrov, na kterým jsem."

"Mapy došly. Nebo jakou chcete mapu?"

"Na Landmannalaugar trip, duhový hory."

"Aha, tak tu nemáme. Mapy došly." Nastupuje nejdřív udivení, že v hlavním městě, na hlavních informacích nemají mapu na asi nejznámější trip. Nicméně cesta je prý dobře značená, takže pohoda. 

Slečna si nevšímá mého výrazu plného údivu a pokračuje v konverzaci.

"A kdy tam chcete jít?"

S úsměvem odpovídám, že teď, proto jsem totiž potřeboval tu mapu, že jo. 

Její odpověď je lepší v angličtině, takže tady je:

"No. No, no, no, no. No. You can't go. No, no, no."

Kromě toho, že to zní jako začátek budoucího hitu hitparád, mě zajímalo, co tím asi tak myslí. Slečna mě přihrává k sousedce s výhružným červeným křížem na prsou. Zlovolná členka místní horské služby mi vysvětluje, že na Landmannalaugar nejdeme. Je tam prý místy pět metrů sněhu, mlha a navíc vesele sněží dál. Po asi čtvrtém dotazu a grafickém znázornění, co to je pět metrů sněhu a jestli si náhodou nespletla míry, docházíme ke shodě:

 "We are fucked."

Doporučuje nám jiné výlety, nebo třeba počkat do dalšího týdne, třeba to už bude lepší (nebylo). Nakonec se ještě ptáme na přechod hřebenů, kde by jsme šli kolem Ejafjallajökull (to je ta veselá sopka co nedávno zapikala celou Evropskou leteckou dopravu). Horalka se usmívá a já začínám mít strach, co z ní vypadne.

"Přechod je možný, ale jde se celkem pět hodin sněhem. Pokud nemáte sněžnice a tak, bude to pět hodin utrpení, spíš ale delší."

Děkujeme, odcházíme. Opět se dostavuje šílená nálada a v mojí hlavě zvoní. Padá rozhodnutí, že rozhodnutí necháme na později. Teď jídlo a nákup bomby (plynové). K jídlu si dáváme hot dogy "sevším" tam, kde si dával i Bill Clinton s manželkou (období před Monikou). Kupujeme bombu a rozhodujeme se pro Þórsmörk (Thórův les). Cesta busem trvá čtyři hodiny a opět s WiFi. V autobuse je zapnutý automatický průvodce, který remcá o tom, co zrovna míjíme, co se tu stalo, kdo tu kdy upadl, čí žena se tu chovala jako šílená megera a proč. Jednoduše výběr z Islandských bájí a zeměpisných informací. Po dvou hodinách se rozhoduji pro použití ochranných pomůcek a zapínám mp3 (má i funkci potlačení okolního ruchu, pro tuto příležitost ideální). Naneštěstí se mi na jedné zastávce povolí gumička na jednom sluchátku. Nadávám a zároveň proti své vůli poslouchám výklad. Řidič nám jen tak oznamuje, že kdo chce do Þórsmörku, měl by si přesednout na ten bus, co stojí vedle. Probíhá mobilizace a přesun do monstra, co vypadá spíš jako vojenský transportér, než autobus. Cestou se z nás řidič snaží vyklepat duši, i když je pravda, že za to nemohl (Pořádná cesta na Islandu totiž existuje jen jedna. Překvapivě má číslo jedna a vede okolo ostrova. Dokola.). Já pozorně poslouchám výklad automatu. Kdyby byl naplánován další přestup, rád bych o něm věděl dopředu.

Po přebrodění pár říček, jednoho většího toku a upletení asi půlky svetru naší sousedkou (přírodní lid je na Islandu silně zastoupen) dorážíme do kempu.

Stan je postaven a my jdeme na "krátký" výlet, ze kterého se vyklube výšlap na vrcholek blízké hory, kam jsme vůbec nechtěli jít. Klasický kec "ještě se kouknem co je támhle", nás stál tři hodiny a posunutí večerníčku na půl jednou ráno. Na druhou stranu slunce tady svítí furt, takže za tmy jsme zpátky nešli.

Spánek - stan neuletěl.

Budíček, hej hola voda na obličej a vydáváme se znovu na stejnej kopec. Potkáváme amíky s Islandským průvodce, který nám říká, žes tím počasím máme z prdele kliku (pokud vás to uráží, nahraďte výrazem z pekla štěstí). Děláme okruh, po svazích, kde to vypadá, že sjedeme dolů spolu se všemi těmi kamínky, co stále vesele padají. Přelézáme polozamrzlé potoky a obědváme v jeskyni s výhledem na údolí. Celou dobu je obří vedro a moje zateplené softshellové kalhoty se přidali k ponožkám v misi uvařit mě zaživa. Rouhám se a přeju si zimu s deštěm. Samozřejmě se udělalo ještě větší vedro.

Z jednoho útesu vidíme na stezku přes hory, kterou máme v plánu zdolat. Lehce nám spadla čelist. Odhodlání stále trvá. Pro jistotu se ptáme v kempu hned na začátku výstupu, jestli to jako zvládnem. Slečna recepční říká, že pokud máme zimní oblečení, tak jo. Na otázku jak dlouho to bude trvat odpovídá, že někdo to zvládl v pohodě za devět hodin a jiní se tam plácali hodin šestnáct. Podle pohledu, který na nás vrhla, jsem s jistotu poznal, do jaké skupiny si nás zařadila. Super.

Prakticky ihned po návratu se nakládáme do sauny, která je zdarma (hahaha). Před saunou je malé termální jezírko s výstražnou tabulí, že to tam klouže. Nevěřím. Po pár akrobatických kouscích se zakončením á la štronzo (prosím ať nespadnu, prosím ať nespadnu) si vybírám sprchu jako ten správný způsob osvěžení. Při odchodu ze sauny vidím jak nějací Frantíci lezou do jezírka na kachní způsob. To znamená, že si před vlezem dřepnou a svezou se tam jako kachny. Samozřejmě jsem se začal chechtat na celé kolo. Naštěstí mají smysl pro humor a smějí se se mnou.

Házíme do sebe jedno pivo značky Viking jdeme spát. Já se modlím aby, dnes mnohem hravější, vítr nevzal stan. Po několikátém probuzení klanějícím se stanem (už chápu klaustrofobiky, když říkají, že na ně padají stěny) nasazuji sluchátka a spím až do rána, protože na tohle nemám nervy.

Výhled ze stanu co neuletěl.