V hlubinách pražské Národní knihovny se v tichu topí
největší studovna v republice. Ta je nezávisle na ročním období z devadesáti
procent zaplněna studenty mnohem pilnějšími než moje maličkost (náhoda?). Nu, a
jestli jste už zapomněli, tak ke kvalitnímu biflování jsou potřeba dvě věci:
rychlý internet a klid. V Klementinu je hlavně druhá z podmínek nemilosrdně vynucována.
Za účelem vymáhání tohoto pravidla se po prostorech pohybuje blíže neurčený
počet dozorců, z nichž žádný nešetří káravými pohledy.
Zvukové kreace vás, nebo vašeho telefonu tu nikoho nezajímají, takže si proboha hoďte telefon do tichého módu. Jen hlasité vibrace mobilu poskakujícím po léty ohmatané
dřevěné desce stolu spouští u knihovníků myšlenky na vraždění štěňátek.
Představte si pak vlnu škodolibé radosti, která se převalí přes víc než stovku
studentů, když někomu začne zvonit telefon nahlas. Čím déle zvučí, tím víc
potutelných úsměvů rozsvěcí vaše okolí. Pokud koncert AC blesk DC nevypnete do
třech zvonění, začal bych se být vámi bát o zdraví své nejbližší rodiny.
Onoho památného dne se toho stalo víc, než v co jsem kdy
mohl doufat.
Situaci přepisuji v přímém přenosu, o tři dny později.
.....
První z dozorců to už po čtvrtém zvonění nevydrží,
vstává a hodnotí situaci. Napětí stoupá. Od makroekonomií a anatomií už
vzhlédli i nejpilnější šprti a se zájmem sledují dění. Mozart v polyfonním
podání vyřvává ze spodních pater rebelovi tašky. Kdo tam nebyl, nepochopí pulzující
atmosféru obdivu a podpory smíchanou s kapkou škodolibosti proudící přes spoře osvětlené stolky. Telefonu po chvíli došly úhybné
manévry a byl polapen.
Zvrat nastal,
když to ten týpek zvedl.
Jakmile začal odpovídat téměř přirozeným hlasem, začínám
cítit nekontrolovatelné nutkání vyhodit papíry nad hlavu a předvádět
synchronizované tance jako v Bolywoodské romantické komedii.
Pohledy se přenáší na druhou stranu hřiště. Na tahu je
domácí tým oděný v tvídových dresech a brýlích s kostěnými obloučky.
Mimika knihovníka připomíná rozzuřeného vládce moří Poseidona, pokud by měl dva
tituly PhDr. a trpěl obsedantní potřebou syčet na lidi, když mluví nahlas.
Kat se vydal na cestu k vášnivému telefonistovi, nyní
ležérně se opírajícího o regál na knihy (!!!). Mnoho volných minut už nevyčerpá.
Ráznými kroky s otáčkami v pravých úhlech jen těsně míjeje okraje stolků
doplul žralok knihovny ku své, na první pohled zmatené, oběti. Brunet, zabývající se pravděpodobně disertační
prací na téma fůzí mezi jadernými elektrárnami a výrobci noh od židlí, stále
netuší, že by dělal něco špatně. Studentstvo tiše šílí, krčí hlavy a
potlačovaný smích se rozléhá barokními prostory. Kladivo udeřilo na hřebík a telefonista
absolutně nechápe. Nasupený kniholog výrazně gestikuluje směrem ke dveřím. Chudák
schovává svůj telefon ne nepodobný aligátoru vaší babičky a s nechápavým
výrazem odchází do exilu.
Pro telefonistu/vyhnance to sice nebyla nijak zvlášť
příjemná událost a podle pohledu na něj na ni nejspíš zapomněl při dalším
chlebu s kremžskou a párkem, nám ale prokázal službu. Vůle studovat byla
posílena a s novým elánem jsme se vrhli na učení. Večer jsme pak mohli
obohatit přátele novou historkou o telefonu a blbci.
Díky za takové lidi. Až se mi něco takového zase stane,
stydět se nebudu (alespoň ne tolik). A vy se taky nestyďte, dobrou náladu jsem
z toho měl celý den.
J.
 |
| Ticho tam! |
Žádné komentáře:
Okomentovat