Island počátek + Cesta na Island - Den první (bombu do letadla neber)

Recyklace

Jsem ekologicky uvědomělá osoba. No a jak asi dobře víte, recyklace je ve světě Ala Gora a Ondřeje Lišky velká věc. Proto zde sdílím svoje starší články z blogu, na nějž jsem z lenosti zanevřel. Užijte si je dnes a já slibuji, že najdu svůj zápisník z cest, kde jsou naše Islandské lapálie popsány v různé kvalitě.

Enjoy!

Island počátek

Měl jsem jet na Island a trpím velkým nadbytkem zápisníků. Jako správný kapitán jsem se toho rozhodl využít a vedl jsem si celou dobu Kapitánův deník, jež máte to štěstí právě číst. Naše cestování trvalo čtrnáct dní (asi) a já po většinu času zapisoval, nebo myslel na to, že bych zapisovat měl. Zpočátku se jednalo o celé věty, dokonce i odstavce jsem dělal. Ke konci byly používány už jen poznámky ve stylu "dnes vysoký útes, hodně ptáků, kdybych spadnul tak mě dole sbíraj ještě příští rok". Vzniklo tak originální dokumentární dílo, že by jím ani Donutil s Bartoškou nepohrdli.

Pokud jedete tam nahoru, jak my Islanďané říkáme (rozhodně se to neříká), oceníte postřehy typu co, kde, jak , proč, proč ne a cože. Pokud "nahoru" nejedete, tak se alespoň můžete smát všem failům a menším vítězstvím, která nám Island dovolil.

Cesta na Island - Den první (bombu do letadla neber)

Základ pro jakoukoli cestu - den před finálním balením rozhodně nechodit pít. Pokud mohu doporučit, tak zůstat ležet a rozjímat nad smrtí Ivetky Bartošové. Jestliže se půjdete vylít jako konve, nejenže se Vám bude hůř balit, ale i přemýšlet, oblékat, dýchat a vůbec celá existence nebude stát za nic. V takovém stavu jsem při balení rozhodně nebyl. Bylo to horší.

Přes nepříznivé prostředí uvnitř mého těla jsem si zvládl zabalit. Zdá se to jako sranda takhle od stolu, nicméně když jsem své kamarádce ukázal fotku toho, co všechno plánuju zabalit, tak se mi vysmála a následně mi vymyslela přezdívku Edmund (jakože Hillary). Po střídavém nadávání a modlení k batohu aby nic neprasklo, jsem zabalil. Batoh by nepřijal ani vychrtlého syrského uprchlíka.

 Další ráno jedem, pokusil jsem se tedy o spánek spravedlivých, nepřišel. Spal jsem stejně.

Vstávačka na pátou (velmi příznivý čas pro nikoho) a přesun k bratranci domů, kde čekáme hodinu a půl na náš odvoz do Nürnbergu (čti nýnbérgu). Nakonec se i přes kolony dostavuje naše blonďatá řidička, která se rozhodla obětovat celý den cestě na norimberské nádraží a zpět. Ihned je vytlačena z místa za volantem mým "ne zrovna podle předpisů řídícím" bratrancem a frčíme. Chvíli za Prahou zjišťujeme, že jsme si nedali předstih dvě hodiny, ale tři. Tlak na plynový pedál zmírňuje. Cruiser lehce zvolňuje a přestává hučet jako startující letadlo. Hluk snížen na úroveň českého hukovlaku.

Přijeli jsme na nádraží. Potřebuju na záchod. Odmítám za něj ale platit. Zaprvé nemám eura a zadruhé nechci nic platit. Mekáč je jasná volba. Kupujeme tři cheese (čti číze) a Já se vydávám do hlubin záchodového království.

STŘIH

Vystupuju z hnusnýho hajzlu (jinak to říct nelze). Všichni co uctíváte německou čistotu, se konkrétně tomuto sanitárnímu zařízení zdaleka vyhněte. Zde plešatý čistič Mister Proper nezvítězil a bílé kachličky čisté nebyly. Jeden hluboký nádech a pokračuji k umyvadlu. Celou dobu mě sleduje hajzlbába/Cháron. Říkám si, že něco není v pořádku. Po umytí rukou ke mně přiskočí a rychle mi podá ubrousek.

"Danke." Vyplodím.

Vůbec jsem se nelek samozřejmě.

Při utírání rukou si s hrůzou všímám cinkavého zvuku a jemných DankeAufvídrzénBiteDankeAufvídrzén. Modlím se, aby to byl zvuk cinkajících okovů místních vězňů na vycházce. Není a já propadám depresi. Moje noční můra se naplnila, Cháron vybírá "dobrovolné" příspěvky. Moji spolumočitelé jsou po vyprázdnění měchýřů v tak povznesené náladě, že odevzdávají jednoeurovky s klidnou tváří. Já naštěstí zachovávám chladnou hlavu a používám klasický trik s mobilem. Za čtení imaginární zprávy tak procházím kolem nešťastného Chárona jemuž unikla duše bez placení.

Nyní, již na nástupišti, čekáme na vlak do Düsseldorfu, odkud nám letí letadlo do Reykjavíku. Já se potutelně směju a těším se, až německý vlak přijede se zpožděním. Je 12:57 a mou stále dobrou náladu mi kazí o minutu později vlak, který skutečně přijel na minutu přesně. Hajzl.

Hned jak se uvelebíme v sedačkách, přichází k nám průvodčí a začne šprechtit. Nikdy jsem se německy neučil, pokud nepočítám výuku v mateřské školce. Odtud si pamatuji jenom něco o vránách a šnorchlech, za což možná může ten rohypnol, co nám sypali do čaje abychom moc neběhali. Nicméně si v Rakousku objednám klasický pómes mit kečap a angličtina je s němčinou příbuzná. Tak například poznám, co mi chce říct obsluha, když můj kamarád skáče opilý na stole a zpívá českou hymnu. Nicméně v tomto případě jsem se nechytal vůbec. Dzéro, nada, rien. Paní asi pocházela z nějakého předpeklí, kde se vyžívají v chrochtání a šišlání najednou. Vrazím jí jízdenky před nos a pozoruji to divadlo. Po důkladném prozkoumání nám vrací jízdenky a přeje hajl...vídrzén.

Po čtyřech hodinách, kdy jsme v jistých úsecích pádili 275 kilometrovou rychlostí, se dostáváme na letiště a navzdory radám obtloustlého člověka z informací, se dostáváme ke správnému gateu (gejtu). Na fórech jsme si načetli, že pokud jedeš s krosnou na Island, musíš ji zabalit do fólie, aby se ti někde nezasekla na pásu. Jelikož se tato služba dá pořídit za drobný příplatek na letišti, rozhodli jsme si vzít potravinářskou fólii a zamotat si to sami. Ano. Samozřejmě, že jsme byli jediní, kdo se s tím... namáhal. Ostatní to prostě neřešili a ve výsledku ani nic neplatili. Na druhou stranu jsme naší balící činností pobavili většinu letiště.

Když jsem četl různá outdoorová fóra týkající se Islandu a cesty tam, nikdo se nezmínil o dost zásadní věci, tak jí tady propálím Já. Do letadla bombu neber. NEBER. Koho by napadlo, že něco znějící tak mírumilovně jako plynová bomba se někomu nebude líbit (a obzvlášť v Německu). Upřímně, mně to došlo, až když mi krosna jela na pásu vstříc novým zážitkům. Při otočce od letušky směr panika jsem si všiml posměvačné cedulky se zakázanými předměty. Skutečně tam kromě dynamitu, granátů a střelných zbraní byla i plynová bomba. Life's not fair.

 Nechal jsem ji tedy jet a potichu jsem svému spolucestovateli oznamoval, že v batohu mám bombu. Asi třikrát se musel zeptat "Cože?". Často se totiž dívám na americké seriály, a vím, že na letištích slovo BOMBA moc rádi nemají, proto ono volume na hranici slyšitelnosti.

Probíhá důkladně vedené rokování na kraji paniky. Nakonec se rozhodujeme pro hru na mrtvého brouka. Jestli to projde, budu moct říkat, že jsem na Island propašoval bombu. Pokud to nevyjde, alespoň budu mít zážitek z letištní cely. Hahahahaha (velmi upřímný smích). Rychle jsme se nechali odbavit, přičemž si mě samozřejmě vzali stranou na osobní prohlídku. Shodujeme se, že nejlepším postupem bude se na to všechno vykašlat a jdeme společně na záchod. Ve chvíli nejvyššího soustředění se začíná celým letištěm ozývat moje jméno a něco v tom smyslu, že by si se mnou moc ráda promluvila security, že je to prý security problem a že mám přijít. Hned. Přišla i fáze šíleného smíchu. Tak tam jdeme všichni tři. Já, bratranec a ten třetí, co se pořád směje v mojí hlavě.

Příběh se posouvá a já jdu s mírně obtloustlým Němcem dolů po služebních schodech. Předtím mi vysvětlil, že jdeme na policii. Uff, to se mi teda ulevilo. Cestou se stará abych nezakopl, nebo nevběhl pod vysokozdvižný vozík. Sadista! Prošli jsme dveřmi se svítícím nápisem Polizei. Koukám se na batoh a na tři Němce, kteří mi s omluvným tónem vysvětlují, že plynovou bombu si do letadla fakt vzít nemůžu. Směju a říkám ofkórs, ofkórs, stjúpid mí. Vzhledem k tomu, že v blízkosti skutečně nebyla lampa namířená na osamělou židli, jsem se uklidnil a začal dolovat bombu. Vzhledem k tomu, že můj batoh byl zabalen, jak byl zabalen, nebyl to zrovna lehký úkol. Vypadly mi všechny kolíčky, trencle, ponožky, zapalovač a jiné zajímavé předměty. Všichni se usmívají, když pokládám bombu na vozík. Vše v pořádku a pomáhají mi balit věci zpátky, a protože to moc nejde, všichni se smějeme.

"Hahahaha, Gas, hahaha, kolíček, gase, gase, hahahaha...."

Přejí šťastnou cestu a ještě jednou se mi omlouvají. No přeci jenom jsem blonďák a tady nás mají rádi.

Let proběhl v pořádku, a kromě celého člověka, mě v Reykjavíku nebolelo nic.

Pak začal den druhý.

Slovo úvodem

Někdy jsou věci jednoduše na levačku. Máte blbou náladu, ztratíte se v lese, nebo vám umře telefon v tu nejnevhodnější chvíli. V pohádkách se to děje dost často všechno naráz. Jak ale dokazuje příběh Jeníčka a Mařenky, je lepší nefňukat, upéct čarodějnici a přejíst se perníkem. Ze zdánlivě bezvýchodných situací se zpravidla stávají příběhy, kterými budete otravovat vaši rozvětvenou rodinu až do nejdelší smrti. Samozřejmě je tu i možnost, že se stanete chodem na jídelníčku ježibaby a vaše sestra její sexuální otrokyní. Takové příběhy mě ale nezajímají a tak o nich psát nebudu.

Volným tématem mých blogů je, že za úplný hovno to nestojí nikdy (nebo teda skoro nikdy).

J.

Slast Škodolibcova

V hlubinách pražské Národní knihovny se v tichu topí největší studovna v republice. Ta je nezávisle na ročním období z devadesáti procent zaplněna studenty mnohem pilnějšími než moje maličkost (náhoda?). Nu, a jestli jste už zapomněli, tak ke kvalitnímu biflování jsou potřeba dvě věci: rychlý internet a klid. V Klementinu je hlavně druhá z podmínek nemilosrdně vynucována. Za účelem vymáhání tohoto pravidla se po prostorech pohybuje blíže neurčený počet dozorců, z nichž žádný nešetří káravými pohledy.

Zvukové kreace vás, nebo vašeho telefonu tu nikoho nezajímají, takže si proboha hoďte telefon do tichého módu. Jen hlasité vibrace mobilu poskakujícím po léty ohmatané dřevěné desce stolu spouští u knihovníků myšlenky na vraždění štěňátek. Představte si pak vlnu škodolibé radosti, která se převalí přes víc než stovku studentů, když někomu začne zvonit telefon nahlas. Čím déle zvučí, tím víc potutelných úsměvů rozsvěcí vaše okolí. Pokud koncert AC blesk DC nevypnete do třech zvonění, začal bych se být vámi bát o zdraví své nejbližší rodiny.

Onoho památného dne se toho stalo víc, než v co jsem kdy mohl doufat.

Situaci přepisuji v přímém přenosu, o tři dny později.

.....

První z dozorců to už po čtvrtém zvonění nevydrží, vstává a hodnotí situaci. Napětí stoupá. Od makroekonomií a anatomií už vzhlédli i nejpilnější šprti a se zájmem sledují dění. Mozart v polyfonním podání vyřvává ze spodních pater rebelovi tašky. Kdo tam nebyl, nepochopí pulzující atmosféru obdivu a podpory smíchanou s kapkou škodolibosti proudící přes spoře osvětlené stolky. Telefonu po chvíli došly úhybné manévry a byl polapen.

Zvrat nastal, když to ten týpek zvedl.

Jakmile začal odpovídat téměř přirozeným hlasem, začínám cítit nekontrolovatelné nutkání vyhodit papíry nad hlavu a předvádět synchronizované tance jako v Bolywoodské romantické komedii.

Pohledy se přenáší na druhou stranu hřiště. Na tahu je domácí tým oděný v tvídových dresech a brýlích s kostěnými obloučky. Mimika knihovníka připomíná rozzuřeného vládce moří Poseidona, pokud by měl dva tituly PhDr. a trpěl obsedantní potřebou syčet na lidi, když mluví nahlas.

Kat se vydal na cestu k vášnivému telefonistovi, nyní ležérně se opírajícího o regál na knihy (!!!). Mnoho volných minut už nevyčerpá. Ráznými kroky s otáčkami v  pravých úhlech jen těsně míjeje okraje stolků doplul žralok knihovny ku své, na první pohled zmatené, oběti.  Brunet, zabývající se pravděpodobně disertační prací na téma fůzí mezi jadernými elektrárnami a výrobci noh od židlí, stále netuší, že by dělal něco špatně. Studentstvo tiše šílí, krčí hlavy a potlačovaný smích se rozléhá barokními prostory. Kladivo udeřilo na hřebík a telefonista absolutně nechápe. Nasupený kniholog výrazně gestikuluje směrem ke dveřím. Chudák schovává svůj telefon ne nepodobný aligátoru vaší babičky a s nechápavým výrazem odchází do exilu.

Pro telefonistu/vyhnance to sice nebyla nijak zvlášť příjemná událost a podle pohledu na něj na ni nejspíš zapomněl při dalším chlebu s kremžskou a párkem, nám ale prokázal službu. Vůle studovat byla posílena a s novým elánem jsme se vrhli na učení. Večer jsme pak mohli obohatit přátele novou historkou o telefonu a blbci.

Díky za takové lidi. Až se mi něco takového zase stane, stydět se nebudu (alespoň ne tolik). A vy se taky nestyďte, dobrou náladu jsem z toho měl celý den.

J.

Ticho tam!